avízo:
Aleš Čermák Zamilovaný Hérakleitos
vrnsg / zveřejnil fotografnet
pdf, jpg
,
ical, fcbk, mapkurátorka: Edith Jeřábková
Přestože se Aleš Čermák (*1984) pohybuje na umělecké scéně a veřejně vystavuje již bezmála šest let, teprve letos úspěšně ukončil studium v ateliéru Monumentální tvorby Jiřího Příhody na pražské Akademii výtvarných umění. S jeho uměleckou prací přímo souvisí také to, že založil nakladatelství Ausdruck Books, neboť literatura, čtení a text jsou pro něj zásadními vyjadřovacími prostředky, které umísťuje do galerijního prostředí. Nakladatelství pak toto prostředí a komunitu překračuje.
Některé výstavy jsou více konstrukcí, jiné vycházejí z navracející se představy. Obraz ve Fotograf Gallery má však i své jasné, avšak neprosazované čtení. Hlavní postavy jsou dvě ženy, tím se povaha výstavy opět přiklání k “divadelní” formě, která je pro Aleše Čermáka průvodní. Významná americká filmová režisérka a teoretička, choreografka, tanečnice a básnířka Maya Deren v jednom dokumentu říká, že čas ženy se liší od času muže. Mužský svět je světem nyní, ženský je svět konstantní metamorfózy; není o tom, co je teď, ale o tom, co přijde vzápětí. Předpokládaná gendrová látka, sepjetí průkopnického díla dvou protagonistek, které od sebe dělí tři století, ve skutečnosti vkládá do výstavy konstrukci (nebo souvislosti vycházející vstříc záměru) – filmy Mayy Deren jsou pionýrské z vícero důvodů, ale tím nejzávažnějším je způsob zachycení ženského těla, ženy ve filmu. Nemá roli trpného objektu, na který se divák dívá, naopak je v neustálém pohybu, který předurčuje a diktuje plynutí filmu a jeho rytmus. Samotné médium filmu je závislé na tomto imanentním pohybu. Pak tedy nejen antikizující forma výstavy a název barokní skladby Barbary Strozzi Zamilovaný Herakleitos se spojují se stoickou fysikou. Obsesivní průkopnická práce obou žen, jejich energie byla v rámci barokní společnosti a mužské společnosti holywoodských režisérů 40. let spalující. Na různých místech se zmiňuje jejich temperament, exprese, názor, emocionalita a šíře produkce.
Vedle němého filmu Mayy Deren, který je esencí jejího zájmu o tanec a chápání filmu jako choreografie (režie) nejen tanečníků, ale celé situace – prostoru a všech živých i neživých věcí v něm rozpohybovaných – zní skladba největší ženské skladatelky 17. století, Italky Barbary Strozzi. Uskutečňuje se tak zvláštní propojení avantgardní vizuality s barokní kompozicí, které není prosto absurdity, také proto, že pro němé filmy Mayy Deren je ticho ne technické, ale významové. Výstava tak v sobě nese nejen spojení, ale také rozpor, který posunuje její vyznění od krásy k problému. Barokní oslava tragického citu zrazené lásky filozofa Hérakleita překrývá úchvatnou psychoanalytickou a ikonologickou studii mužského tanečníka, jehož návazný pohyb přenáší diváka v plynoucím čase do různých prostředí, přírodního, intimního a muzejního rámce. Důrazné napojení na osu světa, rozpohybovaná sošnost a mytologický přepis jsou pak zpětnými spojnicemi se zvukovou plastikou reprezentující Barbaru Strozzi. Tato radostná pocta oboum autorkám je také odkrytím autorových dlouhodobějších zájmů, které zkoumají racionalitu dnešních interpretací a hledají jiné modely či spojence pro chápaní současného světa. Propojování přítomného média performance a čtení s budoucím filmem a předcházejícím textem míchá aristotelovskou jednotou v podobném duchu, jakým je střídaní scén filmů Mayy Deren, provázané postavou tanečníka (v jiných filmech jí samé jako průvodce) a překlenutí k soustavě barokních melodických přechodů. Extatičnost baroka a napětí filmů Mayy Deren, ve kterých spojuje protiklady rituálního woodu a tai chi (kontroly a odevzdání se) do jednoho tanečního piecu plného napětí, jsou zároveň uchováním jasu i jeho znejasněním.
Aleš Čermák touto výrazněji obrazovou realizací pro galerii Fotograf navazuje na své předchozí práce, které se vyznačují důmyslnou, avšak ne chladnou choreografií, sledující vrstvení se jednotlivých událostí v následnosti času a různých provedení. Navlékané události však nemají rehabilitovat linearitu, jak ostatně dokládá citovaná pasáž z jeho poslední knihy: Když pes nadbíhá kličkujícímu zajíci, je zřejmé, že má i jakousi celkovou představu jeho budoucí dráhy a že ji předjímá; jeho jednání tedy není pouhým reflexem. Svou reverzní archeologií, používáním materiálů z nekonečného archivu umění, sledováním funkce paměti, prázdných a označených míst, zahleděností do vizuální pozie a avantgardních odkazů, potřebou propojovat psaný a čtený text a popis s prostorovými a pohybovými formami a audio videovými záznamy, se vědomě hlásí k předchozí generaci českých autorů, jakými jsou například Ján Mančuška, Jiří Skála a Zbyněk Baladrán, ale v této instalaci také k výrazně starším předchůdkyním.
Edith Jeřábková
_____________________
curator: Edith Jeřábková
opening: 3 July 2012, 6 pm
Although Aleš Čermák (*1984) has been moving about the art scene and publicly exhibiting for roughly six years now, it was only this year that he successfully completed his studies at Jiří Příhoda’s Studio for Monumental Works at Prague’s Academy of Fine Arts. His founding of the Ausdruck Books publishing house also relates directly to his work, for literature, reading and text are a fundamental means of expression for him; ones that he places in the gallery space. The publishing house then extends beyond this environment and community.
Some of his exhibitions are more construction, others build on recurring ideas. His work at the Fotograf Gallery has however its clear, yet not fully communicated, reading or message. The main characters are two women; thus bending the nature of the exhibition toward a „theatrical“ form, which is indicative for Aleš Čermák. In one documentary, the important American film director and theorist, choreographer, dancer and poet, Maya Deren, says that women’s time differs from men’s time. The male world is one of now, the female world is one of constant metamorphosis; it is not about what’s happening now, but rather about what will come after. The anticipated gender theme, woven into the pioneering work about two protagonists divided by three centuries, actually incorporates a construction into the exhibition (or correlations that accommodate its intention) – Maya Deren’s films are pioneering for many reasons, but the most important is her means of capturing the female body, women on film. The female does not take on the role of the passive object that the viewer looks at. On the contrary, she is in constant movement, which predetermines and dictates the flow of the movie and its rhythm. The film medium itself is dependent on this immanent movement. Then not just the exhibition‘s antique format and the name of Barbara Strozzi’s baroque composition, Heraclitus in Love, combine with the stoic physics. This is an obsessively female work by two women, whose energy was burning within the Baroque, male society of Hollywood directors of the 1940s. In different spots there is mention of their temperaments, expression, opinion, emotionalness and the scope of their production.
In addition to May Deren’s films, which are the essence of her interest in dance and understanding movies as choreography (directing) of not only dancers, but also the entire situation – the space and all living and non-living things moving about it – one hears the composition of the greatest female composer of the 17th century, Italy’s Barbara Strozzi. Thus a very special connection of avant-garde visuality with Baroque composition takes place, which is not pure absurdity, also due to the fact that silence in Maya Deren’s silent movies is not technical but expressive. So the exhibition bears within itself not just connections, but also contradictions that shift its meaning from beauty to a problem. The Baroque celebration of the tragic feeling of the betrayed love of the philosopher, Heraclitus, overlaps an enthralling, psychoanalytical and iconoclastic study of the male dancer, whose successive movements carry the viewer to different environments through the flow of time; natural, intimate and museum milieus. The emphatic ties to the global axes, the mobile sculpturality and the mythological transcript then become reverse connecting points to the audio plastic representing Barbara Strozzi. This joyous tribute to both artists is also to be found in the exposure of the author’s long-term interests, which explore the rationality of contemporary interpretations and look for other models and or allies in understanding the modern world. Combining the present media performance and reading with a future film and its preceding text mixes in an Aristotelian unit of a similar nature, i.e. the rotation of scenes from Maya Deren’s movies, the incorporated character of the dancer (in other films she herself at the narrator) and the bridging to a system of Baroque melodic passages. The ecstaticness of the Baroque and the tension in Maya Deren’s films, in which she joins the opposites of ritual wood and tai chi (control and release of oneself) into one dance piece full of tension, are the preservation of clarity and its blurring all at the same time.
Through this image work for the Fotograf Gallery, Aleš Čermák builds on his previous creations, which are typified by clever, but not cold (impersonal), choreography that follows the layering of individual events in the sequence of time and in various executions. The cloaked events are not meant, however, to rehabilitate linearity, which is proven by a quoted passage from his latest book: When a dog runs after a bounding rabbit, it is clear that he has some overall idea of his future trajectory and that he predicts or anticipates it; thus his actions are not just a mere reflex. Through his reserve archaeology, use of materials from an endless archive of art, following the function of memory, empty and marked places, a glimpsing into visual poetry and avant-garde legacies, a need to connect written and read texts and descriptions with spatial and moving forms and audio-visual recordings, he consciously claims his spot among the previous generation of Czech artists such as Ján Mačuška, Jiří Skála and Zbynek Baladrán; but in this installation he also joins his much older female predecessors.
Edith Jeřábková
přílohy: