avízo:
TAMADŮV RÁDCE - ANEB DŮMYSLNÝ PRŮVODCE FALEŠNÝM ÚZEMÍM*
Výstava je pokusem o dílčí kartografii členité krajiny, se kterou jsme srostlí.Falešné obrazy, kterými se obklopujeme, abychom se cítili šťastni, možná nejsou až tak zavádějící. Možná nejsou falešné ve špatném slova smyslu - jsou jen příliš umně vykonstruované. Díky nim se dokážeme s realitou jistým způsobem vypořádat, nebo ji alespoň uchopit. Mapa, do které je vědomě zanesena očekávaná chyba - jakási iracionální souřadnice - je v něčem bližší realitě, která zdaleka není tak průzračná, jak se na první pohled jeví.
Kurátor: Dušan Zahoranský (SK/CZ)
Architektura: Jan Pfeiffer (CZ)
VERNISÁŽ: 19:00
PERFORMANCE Group Bouillon: 21:00
*(tamada – v gruzínské kultuře „vůdce oslav“ – jeho rolí je svými přípitky za stolem vytvářet slavnostní náladu, pronáší důmyslné, někdy poetické, vtipné a pohotové komentáře a je tím, kdo určuje rytmus pití alkoholu a symbolicky slavnost v příhodnou dobu i ukončuje.)
„Avantgardní umělec věřil tomu, že mu poznání smrti boha, resp. jeho podíl na této smrti dává nad světem demiurgickou, magickou moc; byl přesvědčen, že mu toto vykročení umožňuje odkrýt zákony, jimž se řídí kosmické a společenské síly; avantgardní umělec chtěl zužitkovat tyto síly podobně jako inženýr, chtěl zastavit úpadek světa, dát mu – prostředky umělecké techniky – věčnou a ideální formu, a tak znovustvořit sebe sama i svět.“
Str. 81 (Boris Groys, Gesamtkunstwerk Stalin, Rozpolcená kultura v Sovětském svazu – Komunistické postskriptum. Edice VVP AVU, 2010)
Bohužel už i za hrdě vztyčeným černým čtvercem avantgardy byla kromě vznešených vizí a čisté metafyziky krvavá hůl opřená do bláta. Manželka gruzínského básníka Titsiana Tabidze se teprve pár let po Stalinově smrti – až v roce 1955 – dozvěděla, že její muž byl zavražděn hned po zatčení, v době represí ve třicátých letech, a to už 15. prosince 1937. Osmnáct let ona i její blízcí doufali, že umělec trpí, ale alespoň někde v sibiřských koncentračních táborech žije.
(Boris Pasternak, Listy gruzínským přátelům 1932 -1960, PASEKA, 2002)
Poslední komunistická světová velmoc, rovněž vystavující mumifikované tělo svého mrtvého stvořitele v mauzoleu, úspěšně a po svém přebírá ideál okamžitého individuálního sebeuspokojení. Ekonomicky válcuje západní Evropu a drasticky přitom kolonizuje své vlastní občany a krajinu. Masové tragické události na náměstí Nebeského klidu (Tchien-an-men Kuang-čchang) 4. června 1989 v Pekingu se jednoduše nikdy „nestaly“. S přibližně 80 milióny svých členů je KSČ největší organizovanou politickou stranou na světě.
Ve východoevropských postsocialistických státech se každoročně ztratí v úplatcích a korupci přibližně stejná částka, jakou demokratické státy vynakládají na vědu a výzkum. Na svobodnou individualitu orientované mladé demokracie daní všechny své občany „spravedlivě“, aby pak v divoké šedé ekonomice vybraná svobodná individua tyto prostředky rozkradla. (Podle zástupců průmyslových svazů činí průměrný úplatek z veřejné zakázky 16%. Při ročním objemu veřejných zakázek v České Republice kolem 600 miliard to může činit 60 až 96 miliard korun. Roční příspěvek na vysoké školy v roce 2011 činil 20,6 miliard korun.)
Jakou strategii zvolit, abychom popsali neustále se proměňující, těkající terén? Jedna možnost je pokusit se definovat všechno to, co tímto terénem aktuálně není – popsat jeho negativ. Další možností je se zaměřit více než na povrchy na vektory rozprostírající se mezi beztak členitým sociálním terénem a námi - jeho svědkem. Jsme koneckonců časoprostorově omezeným tvůrcem a pozorovatelem míst a událostí. Z dlouhodobého pohledu jsou vazby samotné možná trvalejším fenoménem, než jsou naše pomíjivé úsudky a komentáře. Potenciální názory, vztahy, které čekají na to, aby byly námi naplněny, jejích struktury a trajektorie, mohou alespoň vypovědět o tom, do jakých modelů percepce jsme se narodili a jestli je dokážeme aktivně spoluutvářet. Řešením je jakási inverzní perspektiva, která nekonstruuje obraz před našima očima, ale vypovídá spíše o tom, na základě jakých pravidel a principů jsme schopni to před námi nazývat obrazy.
Umělci a umělkyně zastoupení na výstavě komentují svá vlastní historická a sociálněpolitická východiska. Architektura ve své účelnosti nebo nefunkčnosti, kulturní modely, které usměrňují tvůrčí síly uvnitř společnosti, osobní hodnoty a velice intimní zkušenosti se setkávají v jejích objektech, jemných kresbách a instalacích.
Václav Magid a Maya Sumbadze se zaměřují na velmi křehkou vrstvu osobní identity. Tenká kůže těla je druhým pólem mezi vnitřním světem a složitou vnější socio-kulturní společenskou strukturou. Formálně jejich kresby a malby zachycují fragmenty bytostí, které vyplňují jejich vlastními představami, frustracemi a vizemi. Mezi jinými komplexními textově-kontextuálními pracemi sbírá Václav Magid každodenní zážitky do kreseb a poznámek. Postřehy pak opatřuje legendou, která zážitky časoprostorově ukotvuje. Anebo obráceně: bezvýznamným neutrálním událostem přiřazuje intimní subjektivní komentáře. Maya Sumbadze vytváří sugestivní portréty - miniaturní figurální fragmenty. Dalším pólem její práce jsou minimalistické, výrazem však monumentální kresby utopické architektury.
Vajiko Chachkhiani a Oldřich Morys jsou dva nejmladší představitelé, pro které jsou prostor a tvar základním výrazovým slovníkem. Oba stavějí provokující nestabilní situace, s vnořenou možností vlastního kolapsu. Chachkhiani také zkoumá matérii obrazu. Opakovaně zasahoval do fotografií a narušoval její 2D povrch prostřihem. Provokoval tím naší důvěru vůči obrazu, ale také poukazoval na důležitou ambivalenci -přítomnost/nepřítomnost zobrazovaného. Oldřich Morys je zručným improvizátorem, který dokáže ve zdánlivě nehybných scénách a situacích nalézat dramata. Hravými intervencemi obrací naruby funkce a smysly věcí. Dokáže překvapovat diváka novými úhly pohledu a tím povzbuzuje naší odvahu revidovat naše zažité zvyky a konvence.
Ani Riaboshenko a Guram Tsibakhashvilli třídí a verbalizují pojmy, které jako cihly podpírají naši faktickou skutečnost. Slova, která volíme pro opis našich záměrů a přání, vypovídají také o našich vlastních morálních a citových preferencích. Oba umělci tyto teze dále organizují do nových autorských schémat. Všeobecně známé tvrzení promíchávají s ryze osobními vizemi. Tyto transfery mezi různými jazykovými systémy obnažují gramatické vazby a tím dávají do pozornosti více vztahové než formální kvality fotografie, obrazu a instalace.
Skupina performerů Group Bouillon vytváří akce, které mají hybridní charakter sportovního a religiózního vystoupení. Fyzický tělesný výkon sportovce a patřičná oběť s tím spojená je v současné společnosti masově akceptovanou formou fetišismu. Mýtus zdravého těla suverénně vytlačuje staré modly, kvůli spřízněnosti s kultem spotřeby, ale například také moudrost a stáří odkazuje na smetiště přežitků. Spektakularizace běžných tělesných aktivit funguje jednoznačně na úkor naší kapacity kriticky reflektovat spotřební způsob života.
Obrazy nás už nemůžou více vtahovat do fiktivních světů. Prostředí, ve kterém žijeme, bylo vždy hybridem fikce a faktu. Neobvyklé promíchání nastalo teprve v posledních dvaceti, třiceti letech. Zjednodušeně řečeno, pokud je místo pokryto dostatečně silným telekomunikačním “signálem”, kdykoliv se může proměnit v událost. Tuto „událost“ mohou nezávisle na sobě zažívat i časoprostorově vzdálení diváci. I když “uživatel” místem jen prochází, jeho pohled nevnímá okolí pouze jako shluk materiálů a barev. Domy, stromy, louky už čte jako možné budoucí znaky. Otevřít knihu, vyjít ven z chrámu, utéct z mauzolea, zabarikádovat dveře muzea znamenalo fyzicky se vyhradit vůči místu, kde se dělo označování. Abstrahování je dnes méně otázkou specifického místa – je více otázkou rozhodnutí. Žijeme s prostředky, které mezi těmito módy efektivně přepínají. Jde tu tedy více o akt rozhodování, jestli to, na co se dívám, přijímám jako znak (fikci), nebo nezúčastněný fakt. Na to, aby se z faktu stal znak, je potřebné najít pro něj jemu vlastní referenční předmět. Možná je zapotřebí i jistého důmyslného „zploštění-osekání“ faktu. Aby to, na co odkazuje, nebylo se znakem úplně totožné… Aby byla podtržená důležitá antimonie mezi označujícím a označovaným. Tvůrčí činnost obnáší schopnost vyloupnout z chaosu znaky, očistit jej a zaměřit správným směrem, k pro ně vlastnímu předmětu. A dále je nabídnout k dalšímu užití či přetváření. Čím méně zbytečné energie a čím více důvtipu a poezie je na to vynaloženo, tím lépe.
Praha, srpen 2012 – Dušan Zahoranský
přílohy:
