, 21. 5. 2024 ~ 30. 5. 2024

Arousal

Manuel Tainha

Studio Prám, Praha, výstava

Zveme Vás na vernisáž výstavy Arousal od Manuela Tainhy, kurátorkou výstavy je Šárka Koudelová. Vernisáž v úterý 21. 5. 2024 v 18h.

vernisáž: 21. 5. 2024 / 18:00
výstava: 22. 5. – 30. 5. 2024

Mozek autistického spektra nebo s posttraumatickou stresovou poruchou naviguje pozornost člověka mimo střed – jeho uživatel*ka si pak všímá detailů a okrajových částí, místo aby se soustředil na hlavní motiv v centru vizuálního vjemu. Podle architektek a teoretiček Ann Sussmann a Katie Chen jsou tyto neurodivergentní způsoby fungování mozku jednou z podmínek vzniku moderní architektury. Ve své eseji se ptají, proč od dvacátých let 20. století architekti náhle neviděli svět dosavadní optikou?  „Nemohli. Jejich mozky byly buď fyzicky změněny válečným traumatem, nebo měli stejně jako Le Corbusier genetickou poruchu mozku. A i když jejich doporučení pro „dobrý design“ – nový svět, čistý štít – jistě odrážela jejich talent, ambice a odhodlání, jejich řešení také odrážela specifické poruchy jejich mozků.“[1] Stručně řečeno se dekorativní detaily, nebezpečně velká okna a středová symetrie staly iritujícící přítěží pro přestimulované vnímání lidí, kteří zažili první světovou válku.

Manuel se ve svých obrazech, často připomínajících náhodný fotoproces nebo vzdálená souhvězdí, snaží obsáhnout ergonomickou podstatu malířského procesu i ovlivnit fungování okolního prostoru. Samet, jehož měňavý odstín jednou připomíná nerovnoměrně vyšisovaný závěs z bytu, kde bydlel v dětství s rodiči, jindy slavnou onyxovou stěnu ve Vile Tugendhat, odbarvuje expresivními cákanci bělidla, vystavuje ho ostrému slunci, „maže“ ho pigmenty a dokonce na něj vyšívá. Široké spektrum prostředků, kterými materiál modifikuje, drží pohromadě jakýsi mediální funkcionalismus – obrazy, ať už byly vytvořeny jakkoliv, jsou zároveň záznamem i účelem vlastních okolností vzniku a o jejich podobě tedy nemůže být pochyb. Přesto se v procesuální čistotě posledních prací opakovaně objevuje motiv kruhu, který z rozvířených ploch vyčnívá svojí racionalitou i lidskostí stopy po hrnku na kávu. Když byl Manuel malý, kreslil na okraje architektonických návrhů svého dědečka a otce. Na tyto okrajové části ho nachali kreslit, protože tam většinou nebylo nic striktně důležitého – obvykle tam byly stromy, v půdorysném zobrazení zjednodušené na kruhy. Kruhy nebo tečky jsou tedy pro Manuela symbolem svobody, ale i připomínkou pulzujících bodů, které vidí v momentech stresu nebo úzkosti. Jsou těmi detaily mimo střed obrazu, které nás stimulují ke hledání nových řešení, ale zároveň značí přetížení našeho nervového systému.

Pokud přijmeme, že předešlé zkušenosti, a především ty stresující, programují nevědomou aktivitu mozku a ta přímo ovlivňuje naše vědomé chování, můžeme Manuelovo soustředění na necentrální části prostoru a jejich smysl číst i v instalaci výstavy. Až na malé výjimky totiž svoje práce zavěsil mimo stěny. Pokud ale budeme i jeho obrazy chápat jako architektonické zásahy, přesuneme těkavou pozornost k tomu, co Manuel také vystavuje – totiž naše teritorium, jakýsi negativ architektury galerie.

Účelnost a čistotu jednotlivých obrazů i práce s prostorem narušují kusy pečiva, pokryté měděným pigmentem. Jsou překvapivým prvkem, který nás vytrhne z poklidného formálního uspokojení a svojí kamuflovanou každodenností jsou možná dokladem další samodiagnostikované psychické poruchy, ale i znejistěním, nakolik se naše předchozí porozumění opírá o „takzvanou předchůdnou zakotvenost každého porozumění,“[2] jak ji ve vztahu k prostoru popisuje Petr Rezek. Ten také v sedmém svazku svých Spisů, nazvaným Architektonika a protoarchitektura rozebírá fotografii ateliéru Pieta Mondriana. „Všechny stěny v ateliéru jsou „vyzdobeny“ Mondrianovými obrazy a uprostřed stojí ona kamna, která nejsou vymodelována, jak by vyžadovalo exaktní ustavení čistých vztahů. (…) A přesto mezi oněmi obrazy – přesněji: mezi oněmi plochami určovanými exaktním způsobem – stojí klasická kamna.“[3]

Výstava Manuela Tainhy je pro náš nervový systém ve stavu hyperarousalu, tedy nadměrného psychického vzrušení, vyvolaného přetížením stresujícími vizuálními vjemy, tolik potřebným odpočinkem. I přesto však skrývá zprávu o těžké době, kdy si pod tíhou krizí a válečných konfliktů, ze kterých se díky sociálním sítím staly tragédie každého z nás, velké množství mladých lidí diagnostikuje posttraumatickou stresovou poruchu. Nemůžeme přestat sledovat, i když nás mozek nutí podívat se jinam.

[1] SUSSMAN, Ann; CHEN, Katie, The Mental Disorders that Gave Us Modern Architecture, [online] 22/08/2017 https://commonedge.org/the-mental-disorders-that-gave-us-modern-architecture/

[2] Rezek, Petr, Architektonika a protoarchitektura, vydalo nakladatelství Filosofia a Ztichlá klika, 2009, str. 17, ISBN 978-80-903898-3-0

[3] Petr Rezek, Architektonika a protoarchitektura, vydalo nakladatelství Filosofia a Ztichlá klika, 2009, str. 90 – 91, ISBN 978-80-903898-3-0

 

Projekt je realizován s finanční podporou hl. m. Prahy, Státního fondu kultury České republiky.

14.5.2024