12. 12. 2024 – 26. 1. 2025
Jana Zajíce 32, ve vnitrobloku – Studio Moniky Havlíčkové
Vernisáž: 12. 12. od 18:00
Výstava je otevřená individuálně po předchozí domluvě na tel. 605 460 637.
„Nejdůležitější je způsob, jakým procházíte ohněm.“ – Charles Bukowski
Výstava »Burn, Baby, Burn« spojuje tři výrazné autory z prostředí AVU – dvě malířské individuality a jednu sochařku – v plameni jedné intenzivní expozice. Téma ohně, smrtelnosti a vášně prostupuje jejich díla jako žár, který zároveň ničí i osvobozuje.
Martin Kolář zachycuje apokalyptický oheň jako symbol zkázy i lhostejnosti, kde lidstvo tonoucí v moři jaderných plamenů slepě ignoruje vlastní konec.
Roman Košťál přináší melancholický obraz popela a vyhoření, v němž po vášni zůstává jen chladnoucí troud, melancholické reminiscence a chimérické postavy minulosti.
Monika Havlíčková kondenzuje oheň do soch, které ztělesňují sílu, energii i smyslnost – od brnění a koně po mytické eidosy zakleté mimo fyzickou realitu.
—
Dle tzv. „ohňového trojúhelníku“ jsou k hoření zapotřebí tři podmínky: 1. hořlavá látka, 2. vzduch a 3. zápalná teplota. Stejně tak výstava Burn, Baby, Burn spoje v jeden žár plameny tři autorů z prostředí AVU – dvou malířů a jedné sochařky. Jedná se o egocentrický triumvirát odlišných individualit, společně tvořících akord komponovaný v těch nejnebezpečnějších klíčích a předznamenáních tak, jak by řekl Karel Hlaváček (b. Pozdě k ránu), jenž také básnil o černých delfínech zmírajících v ohni (b. Podmořské pralesy se ani nezachvěly). Žár a chlad, život a smrt, muž a žena – to vše jsou kontrapunkty, které můžeme v dynamické partituře výstavy na mnoha místech nalézt.
Kolář ve svých dílech zachycuje oheň coby kulisu válečné apokalypsy, kdy se apatické lidstvo koupe v moři jaderných plamenů stejně bezstarostně jako biblická Zuzana v lázni. Košťál ve stínadlech svých uhlových kreseb zpracovává melancholické podobenství popela a vyhoření, kdy po veškeré vášni zůstane pouze chladnoucí troud, jako když se po vysilujícím pohlavním aktu dostaví anemická dysforie. Sochy Havlíčkové pak kondenzují oheň ve hmotě (brnění), v těle (koně), a především v klíně (Frodit). Vzpomeňme na Duchampovo ready-made dílo L.H.O.O.Q., „elle a chaud au cul“, tedy „má mezi nohama oheň“.
Estétským, a zároveň fatalistickým symbolem je princip smrtelnosti prostupující expozici jako jemnohmotná materie kosmických neutrin procházejících hmotou. Kolář zobrazuje motivy napadení, zneužití a dehumanizace v konfrontaci s agresí, cynismem a blasfemickou ironií na straně druhé, kde smrt je pojímána jako dětská hra. Košťál do svých pláten inkorporuje chimérické přeludy mrtvých postav, a to zejména zesnulých herců z éry černobílého filmu, kdy každý obraz je nejen nostalgickou reminiscencí, ale i spiritistickou seancí. Havlíčková pak modeluje nezrozené eidosy zakleté ve sféře antifyzis, navždy pohřbené pod tekutými písky času. Tak blízko, a přesto tak bolestně daleko pozemskému bytí.
Terceto zde přítomných umělců však smrt poráží, a to skrze prométheovský oheň své tvorby, jako když kremační žár v indickém Váránasí vysvobozuje nesmrtelného ducha z karnálního vězení těla (soma sema). Plamen života jednou vyhasne, avšak plamen umění neuhasí nic – omnia mutantur, nihil interit.
– Kamil Princ
