Pod záštitou Společnosti pro estetiku proběhne 12. 3. od 13:00 1. veřejné kolokvium v rámci řešení grantového projektu Estetická dimenze vizualizace kultury. Kolokvium připravuje skupina zabývající se tématem Smyslovost, estetická zkušenost a tyranie obrazu.Pod záštitou Společnosti pro estetiku proběhne 12. 3. od 13:00 1. veřejné kolokvium v rámci řešení grantového projektu Estetická dimenze vizualizace kultury. Kolokvium připravuje skupina zabývající se tématem Smyslovost, estetická zkušenost a tyranie obrazu.
Program:
Prof. PhDr. Vlastimil Zuska, CSc. – úvod.
Jakub Stejskal – Estetická dimenze vizuality? – Kulturní kritika, vizuální studia a estetika.
Stručné uvedení do významné odnože kulturní kritiky – studia vizuální kultury (Visual Culture – resp. Visual Studies). Kulturní kritika (na akademické půdě především v podobě kulturních studií) se stala v posledních desetiletích dominantním metodologickým nástrojem na západních univerzitách v přístupu ke kulturním fenoménům. Vychází z předpokladu sociální podmíněnosti těchto jevů a jejich možné kritické analýzy. Vizuální studia navíc navazují na již delší dobu sílící myšlenkový proud v rámci dějin umění, který volal po zohlednění jiných předmětů vizuální zkušenosti než jen uměleckých děl, případně po studiu historických proměn vizuální zkušenosti samotné (Baxandall, Alpersová, aj.). Jakou pozici má estetika vůči vizuálním studiím zaujmout? Jakým způsobem se vypořádávají s estetickými tématy vizuální studia?
Mgr. Ondřej Dadejík, Mgr. Martin Kaplický – Estetická (a) vizuální zkušenost.
Současné diskuse týkajících se tzv. vizuální kultury se paprskovitě rozbíhají různými směry, a jak tomu u vynořujících se témat bývá, jejich ohnisko je značně nestálé. Přesto lze v rámci debat ohledně „obratu k vizualitě“ vysledovat společný, ať už odmítaný či přijímaný předpoklad, jenž by mohl být označen (pokud by jej bylo možné z nějaké perspektivy nahlédnout) za paradigmatický. Ukazuje se, že „vidění samo je neviditelné“, a my jako vidoucí tedy nemůžeme nahlédnout, „co je vidění“ (Mitchell). Jinými slovy, zjišťujeme, že vizuální zkušenost je hluboce podmíněna kódy či protokoly té kultury, z níž vzešla. Vyvstává tedy otázka, zda jsou kultury jako specifické formy života sdílející určité způsoby vidění vůbec schopny vytvářet prostředky k překračování vlastních hranic (vidění).
Do jaké pozice klade opuštění představy o „naivním oku“ (resp. opuštění pasivního, pouze fyziologicky determinovaného pojetí percepce) estetickou zkušenost? Neposkytuje uvažování o estetické (vizuální) zkušenosti jednu z možných cest, jak uniknout pasti triumfujícího kulturního relativismu, aniž bychom tím hájili pozice dogmatického univerzalismu? Toto je plánované směřování našich příspěvků. V rámci tohoto kolokvia bychom chtěli vedle širšího rozvedení výchozích otázek vizuální kultury bodově odkázat na dvě pojetí percepce, která jsou na jedné straně netradiční (zdůrazňují proměnlivou, dynamickou, societální povahu percepce) a na straně druhé tradiční, tj. ani náznakem nezpochybňují specifičnost estetické percepce (S. C. Pepper, A. N. Whitehead).
PhDr. Miloš Ševčík, PhD. – Obraz jako zmizení předmětu (poznámky k pojetí uměleckého díla u Lévinase, Blanchota a Bataille).
Příspěvek se pokusí zdůraznit shodné a příbuzné momenty v pojetí uměleckého díla v myšlení Emmanuela Lévinase, Maurice Blanchota a George Bataille. Všichni tito autoři poukazují na to, že umělecký obraz je událostí rozkladu předmětu, jeho zmizení. Obraz tedy neznamená „zobrazení předmětu jsoucího v neutralitní modalitě vědomí“ v Husserlově smyslu. Obraz tedy například nelze chápat ani jako „okno do neskutečného světa“, jak se domníval Eugen Fink, ani jako „kladení ireálného předmětu“, jak se domníval Jean-Paul Sartre. Rozkladu předmětu v uměleckém obrazu však odpovídá také rozklad subjektu, umělecké dílo proto znamená vstup do anonymního proudu bytí, ať už je tato anonymita pojmenována jako „exotismus“, „esenciální řeč“ nebo „suverenita“. Je však zároveň zřejmé, že toto chápání uměleckého obrazu můžeme rozšířit na estetickou zkušenost jako takovou: v estetické zkušenosti se všechny předměty rozkládají, všechny předměty se tedy stávají svými obrazy.
Mgr. Tereza Hadravová – Zrcadlové neurony a jejich odraz v estetice.
Úspěch a expanzi vizuálních studií do značné míry ovlivnil rozkvět studia vizuální percepce v kognitivních vědách. Za jeden z nejdůležitějších objevů neurovědeckého výzkumu percepce v posledním desetiletí je přitom považována identifikace zrcadlových neuronů u makaků – a předpokládaně jejich přítomnost u člověka. Mnozí mají za to, že se zrcadlovými neurony získáváme klíč („zásadní biologický důkaz“) k několika filosofickým spekulacím – především v oblasti filosofie mysli, např. v otázce rozumění druhému (podpora simulační teorie), původu jazyka ad. Ve svém příspěvku si budu klást otázku, zda (případně jak) lze objev zrcadlových neuronů vtáhnout do diskuze o estetické percepci.