Eugenio Percossi : Forever
Umělec sleduje různé cesty a používá různé formy k vyjádření seba sama, přitom zůstává věrný své nutkavé inspiraci, systematické kritice lidských iluzí a bláhových konstrukcí postavených na vymítání smrti.
(5.10. – 5.11.06)
Posedlost,
jak jinak definovat Percossiho průzkum? Sleduje různé cesty a používá různé formy k vyjádření sebe sama, přitom zůstává věrný své nutkavé inspiraci, systematické kritice lidských iluzí a bláhových konstrukcí postavených na vymítání smrti.
Název této výstavy – Forever – není výjimkou. Forever je suma iluzí, abstraktní aspirace, která je nedosažitelná. Téměř nezdravým způsobem se Percossi pokouší zaznamenat její mechanismy. Je to lidská touha, pobízená životem samým: život chce žít, a docela absurdně by chtěl žít navždy. Absurdno je vrozeno do cyklu života samotného, který zahrnuje smrt. Proč by měl tedy život popírat smrt? Protože smrt je nepřijatelná. Precossi záznamenává jeho vlastní selhání, rád by žil navždy, ovšem ví, že to není možné. Na toto poznání reaguje pocitem porážky.
Uprostřed galerijního prostoru je vystaveno auto. Je těžce nabourané, právě tak, jak ho umělec našel na vrakovišti. Vedle visí fotografie krajin a pohledů, které přitahovaly Percossiho pozornost během jeho cest autem, většinou při jeho pravidelných návštěvách venkovského sídla v Čechách nebo rodičů v Itálii.
Vůz je zdeformovaný, zničený jednou z těch hrozných autonehod, které občas vídáme podél cest a které upoutávají naši pozornost proti naší vůli. Mají zvláštní přitažlivost, již ani neumíme vysvětlit. Návštěvník v konfrontaci s tímto rozsáhlým ready-madem zjišťuje, že je svědkem něčeho extrémního. Umělec si vskutku vybral a vystavil vozidlo spojené se smrtelnou autonehodou, samotný nástroj smrti.
Fotografie, které umělec nazývá „obsesivní krajiny“, jsou téměř neskutečné obrazy: kouřová, mléčná atmosféra mění místa na abstraktní, odcizená, téměř jako vytržená z času a prostoru. Umělec se nezajímá o krajinu jako takovou, ale o její symbolickou dimenzi. Na snímcích je vždy nějaký symbol, který zaujme umělcův pohled, malý křížek nebo květiny označují místo smrtelného nehody. Tyto znaky jsou však na fotografiích okrajové, nezdají se být ohniskem pozornosti, nepozorný divák by si jich dokonce nemusel ani všimnout.
Umělec je naopak určitým morbidním způsobem přitahován těmito suvenýry smrti, ačkoli se je pokouší začlenit do širšího kontextu života. Je posedlý tuto krajinu narušit a přeměnit ji na cizí, nezdravé, beznadějné prostředí. “Et in Arcadia ego..”
Na další zdi série chemických přenosů a kreseb na papíru vypadají jako grafické skicy pro název výstavy: Forever. S použitím různých typů písem Percossi opakuje vždy stejné slovo na několika arších papíru, jako kdyby chtěl přesvědčit sám sebe o smyslu tohoto slova, nebo mu nějaký najít. Zkouší různé způsoby na svém PC, potom je vytiskne a chemickou cestou přenese na papír se zničujícími výsledky. Nápisy jsou všechny rozmazané a nejasné. Lež slova Forever je tak odhalena samotnou formou, která se zdá, že se rozpadá, ničí sebe sama, mizí.
Kresby jsou vytvořeny černým značkovačem na papíru: slovo Forever je znovu opakováno v různých stylech, svítí čistě a jasně na bílých pozadích. Očividně nic zvláštního. V tomto případě se zdá, že si umělec „zahrává“ se sběrateli, budoucími majiteli prací. Kresby jsou odsouzené k samozničení, jsou vytvořeny z materiálu, který není světlostálý a budou rychle mizet. Umělec nechává svou tvorbu pokračovat v jejím vlastním nevyhnutelném procesu sebedestrukce.