Sochařka Monika Horčicová si jako jeden ze základních vyjadřovacích prostředků svých děl vybrala, lidskou kost a kostru, kterou prostřednictvím nezvyklých kompozic uvádí do nových významových rovin. Moniku, už při studiu figurálního sochařství na brněnské FaVU, uhranula specifická krása těchto pevných organických tvarů, spolu s významy a symbolikou, kterou ssebou neodmyslitelně nesou. Kost je základním stavebním prvkem každé figury, každého těla. Je to to nejniternější co v sobě všichni máme a zároveň něco, co za svého života téměř nevnímáme. Kosti jsou tím, co člověk zanechává na tomto světě po své smrti.
Téma smrti je s kostí úzce spojeno. Je proto logické, že je smrt přítomna i v autorčině díle. Monika však toto téma, tuto prvotní temnou asociaci, ve svých sochách mnoha způsoby záměrně oslabuje. Jedním z těchto způsobů je změna měřítka, díky které z nás opadává onen úzkostný pocit kontaktu s lidskými ostatky (jako např. při návštěvě kostnice). Proto i práce Kolo života, přestože odkazuje na neustálý koloběh života a smrti, díky svému výraznému zmenšení, diváka spíše fascinuje než by mu působila existenciální tíseň. Jiným způsobem je hravost, s níž ke svým kompozicím autorka přistupuje. Kost je v některých případech redukována na „pouhý“ konstrukční prvek objektu, jako třeba v případě Homo Bulla Est. Jedná se o kouli (bublinu), kterou definuje pouze vnější trojúhelníkovitá síť tvořená zmenšenými stehenními kostmi. Celá struktura působí velice křehkým dojmem a evokuje tak ono téma známé z barokních obrazů, tedy, že člověk je jen bublina. V jiném případě, v objektu Memento Vivere, autorka kosti odlévá, v kontrastu k jedné z nejtvrdších částí těla, z měkké silikonové hmoty a tvoří z nich bujný, větrem načechraný trávník. V cyklu Komunikace spolu zase kosti, či části koster, jako nové živoucí entity, nejrůznějšími způsoby interagují, nebo se oddávají družnému rozhovoru. Kost v díle Moniky Horčicové je, spíše než připomínkou neodvratné smrti, hravou oslavou života v jeho rozmanitých podobách.
