Charakter práce Jakoba Kolba se formoval v rámci původně okrajového proudu nových romantismů, který se během let stal „cool“ normou minimálně na evropské scéně. Tato estetika, podvědomě reagující na přehlcenost digitálními obrazy a postavená na DIY přístupech k tradičním řemeslům a materiálům, se z perspektivy pozorovatele*ky přirozeně roztřídila do dvou hlavních táborů. Jeden je obydlený fantasy postavami, čímž figurativně přemosťuje analogové prostředí pavučin, čarodějných klobouků, skřetů a pseudomytologických hrdinů*ek s avatary virtuálního herního světa. Druhý tábor většinou zeje prázdnotou – instalace často připomínají dystopii po nepovedené technické revoluci. Kabely, hadice, ocelové konstrukce, roztříštěné sklo a atmosféra polovědomých strojových reliktů, opuštěných člověkem, tvoří i aktuální výstavu Jakoba Kolba. Než se ale ponoříme do rozebrání nepříjemně současné interpretace těchto komponentů, připomeňme si, že Jakob svou výstavu pojmenoval Radical Optimistic.
Znění názvu výstavy vítá diváctvo hned za vraty galerie a spolu se smajlíky se usmívá z espézetky Volkswagenu Scirocco z roku 1980. Přítomnost auta, „krásnějšího než Níké ze Samothráky“[1], jasně určuje vyznění celé výstavy. Přímo do cesty staví nostalgii po bezstarostné minulosti, kdy jsme se nebáli výfukových plynů „řvoucího automobilu,[2]“ oteplujících naši planetu a dusících život. Nostalgii po vlastních vzpomínkách, které vyvolal povědomě znějící indie-techno DJ set. Prostředí auta je zadýmeným dějištěm Jakobovy hudební performance. Výjev, připomínající klasickou formu hudebního klipu i bezstarostnou car pool jízdu s přáteli neznámo kam, je současně přirozenou referencí na hudební scénu a s ní spojenou estetiku jednotlivých subkultur, která je ostatně typickým „side jobem“ neoromantické umělecké komunity a Jakobovou paralelní kariérou pod pseudonymem On Bells.
Úvodní instalaci s volkswagenem doplňují další prvky, které se s malými obměnami opakují i dál ve výstavě. Z kufru auta trčí kmen stromu, se kterým je propojená fosilizovaná figura z chleba a soli. Poblíž auta také vidime sklo-ocelovou konstrukci, připomínající části rozpadlé korporátní budovy. Tyto konstrukce, z nichž jedna slouží jako mobilní hudební stage, jsou pro Jakoba pomyslnými nádobami na vzpomínky, ale i záchytnými body nového života. Květiny nebo rostliny, které do nich Jakob umísťuje, jsou osobitým prvkem jeho práce a podvědomou upomínkou na dětství s dědečkem a sběr lučních květin na rakouském venkově. Dalším takovým komunitně-venkovským motivem je slané těsto, za pomoci kterého Jakob modeluje části figur, které se stávají jakýmisi uživateli jeho instalací. Ve výstavě jsou postavy dvě – symbolizují vztah dvou přátel, jejichž sdílené vzpomínky osvěžuje zvuková a hudební kulisa Jakobem vytvořeného prostředí. Výstavu také propojují specificky vybrané secondhandové látky a oděvy, tvořící Jakobem upcyklovanou autorskou kolekci, kterou oblékají oba zkamenělí těstovití kamarádi a je k dispozici i návštěvnictvu výstavy. Přítomnost textilních prvků vrcholí v místnosti se šikmou podlahou. Té vévodí závěsný objekt, připomínající kombinaci lapače snů a sítě na sušení bylin.
Citovaný Marinetti—spoluzakladatel futurismu a jeden z prvních podporovatelů italského fašismu, tvoří spolu s techno-dystopickými součástkami Jakobovy výstavy mrazivou analogii k aktuálním hrozbám technofeudalismu, jehož základy se snaží pokládat minimálně americká vládnoucí administrativa. Je vůbec možné skokový technický pokrok ubránit před zneužitím snahami o kontrolu společnosti?
Radikální optimismus, který se dá chápat jako Jakobův generačně autobiografický postoj, je odpovědí na tyto hrozby a současný nekonečný doomscrolling. Nikam nevedoucí depresi, skepsi a úzkost střídá nadsázka při práci s nostalgickými prvky, humor a především víra v přátelství, komunitu a sdílení uměleckého prožitku. Jakob ostatně ruční tiskárnu na čárové kódy, tedy jakousi strojově prodlouženou ruku výroby a prodeje, optimisticky „zneužívá“ k potisku zábavných kusů oblečení a tisku téměř dětsky stylizovaných obrázků roztomilých, polidštěných myší.
[1] Marinetti, Filippo Tommaso, I manifesti del Futurismo, deník Le Figaro, bod č. 4, 1909
[2] Marinetti, Filippo Tommaso, I manifesti del Futurismo, deník Le Figaro, bod č. 4, 1909
