Romanticky rozprašuji vlastní popel

Fotografie neříká nutně to, co už není, ale pouze a najisto to, co bylo. Jednou jsem od jistého fotografa dostal svůj snímek, a ať jsem se snažil, jak jsem chtěl, nemohl jsem si vzpomenout, kde jsem byl fotografován; zkoumal jsem kravatu, svetr, abych zjistil, v jaké situaci jsem je měl na sobě; marně. Protože to však byl fotografický snímek, nemohl jsem popírat, že jsem tam byl (i když jsem nevěděl kde). Toto zakřivení jistoty a zapomenutí mi způsobilo závrať a „detektivní“ úzkost, šel jsem na výstavu fotografa jako bych odcházel na vyšetřování, abych se konečně o sobě dozvěděl něco, co už jsem nevěděl.
Jevištní esej. Volná adaptace posledního textu francouzského filosofa a sémiologa Rolanda Barthesa.
Roland Barthes (1915-1980) vystudoval klasickou literaturu a filologii. Barthesovo dílo nikdy netvořilo koherentní celek, který by sledoval jednotnou teoretickou linii. Od kritiky dějin se postupně přesouval k obecné i aplikované sémiologii a od počátku sedmdesátých let si postupně vybudoval zcela svébytný způsob uvažování o literárních textech, charakteristický rezignací na zobecňující systémy a postupnou fragmentací a zdůrazňováním jednotlivostí a nahodilostí. Posledním Barthesovým textem je esej o fotografii, nazvaný Světlá komora, který v mnoha ohledech dává tušit nový zlom ve vývoji Barthesova díla, jež náhle přerušila smrt při automobilové nehodě v roce 1980.
 
režie:
Linda Dušková
dramaturgická spolupráce:
Sodja Lotker, Jan Horák
scéna:
Zuzana Sceranková
kostýmy:
Klára Fleková
hudba:
Matyáš Řezníček
světelný design:
Patrik Sedlák
pohybová spolupráce:
Tereza Ondrová
asistentka scénografie:
Anna Vohralíková
spolupráce na konceptu: Zuzana Sceranková
fotografie: Michal Hančovský hrají:
Karin Bílíková, Johana Schmidtmajerová, Ondřej Jiráček, Pavel Neškudla
délka představení: 65 minut