Výstava propojuje sochařskou práci Dariny Molatové s audiovizuálními díly Alexandry Cihanské Machové do jednoho sdíleného pole zkušenosti – prostoru, kde se tělo, vzpomínky a emoce neustále přepisují. Koncepce výstavy přirozeně vstupuje do celoročního programu GaPu, který se soustředí na otázku člověka – jeho těla, identity a vnitřních struktur.
Název výstavy, Konejšit, zde neznamená jednoduché uklidnění ani návrat k rovnováze. Nejde o zahlazení bolesti, ale o proces setrvání u ní – o jemný, někdy až nepatrný pohyb, kterým se člověk učí unést vlastní zkušenost. Konejšení se tak neodehrává jako řešení, ale jako vztah: k sobě, k druhým, k tomu, co nás přesahuje i narušuje.
Tři figury Dariny Molatové vyrůstají z intimního vztahu k vlastnímu tělu. Nejsou jeho zobrazením, ale spíše jeho vnitřní situací. Tělo se zde stává místem, kde se ukládá zkušenost. Je nositelem paměti, která není lineární, ale fragmentární, vracející se a někdy dokonce deformující přítomnost.
Geometrické zásahy, které figury narušují, lze číst jako vnější vlivy – očekávání, vztahy, představy druhých – které se do těla zapisují a spoluutvářejí jeho identitu. Nejde o ostré oddělení vnitřního a vnějšího. Tělo se otevírá, ztrácí svou uzavřenost, a tím i jistotu vlastní celistvosti. Každá ze soch zachycuje jinou podobu tohoto procesu: narušení hranic, zranitelnost vystaveného nitra i moment rozpadu, který je zároveň podmínkou možného nového uspořádání. Identita zde není pevná, ale vzniká v napětí mezi tím, co je naše, a tím, co do nás přichází zvenčí. Právě v tomto napětí se konejšení ukazuje jako ambivalentní gesto – není jen utišením, ale i vědomím zranitelnosti, kterou nelze zcela odstranit.
Do tohoto tichého prostoru vstupují audiovizuální práce Alexandry Cihanské Machové, které tematizují paměť jiným způsobem – skrze čas, zvuk a repetici. Její práce vycházejí z terénních nahrávek a práce s hlasem, jenž se postupně proměňuje, vrství, graduje a rozpadá. Hlas se stává nositelem zkušenosti, ale zároveň se vzdaluje srozumitelnosti – jako paměť, která se v čase posouvá, ztrácí i znovu skládá.
Zvukové a obrazové vrstvy vytvářejí prostředí, v němž se divák ocitá, spíše než ho pouze pozoruje. Nejde o ilustraci sochařských děl, ale o paralelní rovinu – o jiný způsob, jak artikulovat vztah mezi prožitkem a jeho stopou. I zde se konejšení neprojevuje jako harmonie, ale jako hledání tónu, který se rodí mezi chaosem a řádem, mezi hlukem a tichem.
Výstava tak otevírá otázku, co vlastně tvoří člověka. Je to tělo, které si pamatuje? Nebo paměť, která si tělo neustále přetváří? Jak se naše identita formuje v kontaktu s druhými, s prostředím, s minulostí, kterou nelze zcela oddělit od přítomnosti?
Konejšit zde není odpovědí, ale procesem. Jemným, křehkým, nikdy zcela dokončeným pohybem, ve kterém se člověk znovu vztahuje k sobě samému. Výstava tak nevytváří uzavřený výklad, ale prostor pro sdílenou zkušenost – pro setkání s vlastním tělem, pamětí a identitou v jejich neustálém pohybu. Alexandra Cihanská Machová (1985) je skladatelka a zvuková umělkyně pocházející ze Sabinova (Slovensk
