V Galerii AMU představí svůj nový projekt Neviditelné město pedagog a absolvent UMPRUM Nikola Ivanov. Autor v něm pracuje s tématem mizení na osobní i environmentální úrovni. Konfrontuje nás s vytrácejícími se místy a vzpomínkami, které spojuje touha alespoň něco zachránit – dřív, než bude po všem. ‚‚Každý člověk nosí v mysli město, jež se skládá pouze z rozdílů, město bez tvarů, bez určité podoby, kterou pak skutečná města dotvářejí.“ Italo Calvino Ve wiesbadenském muzeu umění je v posledních dnech nezvykle rušno. Nečekaný zájem vzbuzuje víc než sto let starý obraz Friedricha Heysera zpodobňující utonulou Ofélii splývající mezi lekníny. Fandomu Taylor Swift totiž neuniklo, že na dotyčný obraz odkazuje video k úvodnímu tracku jejího nedávno vydaného alba. Swift ve videu vystupuje z vody i z obrazu, a podle vlastních slov se tak vzpírá Oféliinu osudu. Ofélii se podobá taky ústřední protagonistka nového filmu Nikoly Ivanova. I ona ožívá a uniká svému určení, ako by odkláněla umělecký male gaze i kurátorský mansplaining. Komu je potom adresován další z vanovových milostných dopisů na rozloučenou, v němž se tentokrát mísí podivně nedramatické melodrama, samomluvný proud výčitek i motivační promluva imaginárního kouče? Paralely mezi steskem po ztracené lásce a oplakáváním rozvrácené klimatické stability v Ivanovově filmu vyvstávají až podezřele návodně. Taková návodnost totiž zakrývá, že domény osobního a politického se v umělcově práci především míjí. Nejsou tu identické jako v tom známém feministickém sloganu, ale analogické. Jedna se nedá beze zbytku převést na druhou. Nejedná se přitom o žádné přitakání regresivnímu patriarchátu. Jedná se právě o onu neredukovatelnost osobní sféry, která se může, ale nemusí stát politickou. Souvislost mezi psychickou a environmentální dimenzí se rozvíjí i ve dvou Ivanovových fotografických sériích. První dokumentuje švýcarský ledovec pokrytý plátny, které jej mají ochránit před slunečními paprsky, a zpomalit tak jeho nezadržitelné tání. Druhá, pořízená v bulharské Varně, se váže k vypuštěné nádrži s půdorysem ve tvaru Černého moře, na jehož pobřeží se nachází. Názvem výstavy se Ivanov vlamuje mezi neviditelná města popsaná ve stejnojmenném románu Italo Calvina, a to s největší pravděpodobností do sekce označené „město a paměť“. Souvislost architektonického či urbánního prostoru s pamětí není nijak neznámá. Ivanov však nestaví žádné paláce paměti. Jeho město naopak nabývá antimnemonické funkce. Nepomáhá pamatování si věcí, ale jejich zapomínání. To platí i o vystaveném modelu sestávajícím z různých měst, která se potápějí a propíjejíjedno do druhého. Jednotlivá města jsou stejně zaměnitelná jako jejich obyvatelé. Odcizení splývá s něčím podivně povědomým. Generická výpověď pochopitelně nenabízí ani možnost ztotožnění, ani žádné smysluplné východisko. To totiž může vyvstat jen z nahodilých jednotlivostí a neočekávaných návratů. Takové události se nicméně dají rozpoznat právě jen na generickém pozadí. Dimenze jednotlivostí a osobních záležitostí přitom není striktně ohraničená. Žádná láska ostat
