V digitálním světě rychlosti datového toku a mizejících obrazů se Jiří Marek uchyluje k malbě jako k aktu ukotvení, kde může znovu navázat vztah mezi okem, rukou a pamětí. Jeho fascinace ruinami a snaha fixovat rozpad skrze malířský záznam odráží nejistotu naší existence a zároveň motivaci proniknout ke strukturální podstatě jednotlivých forem. Využívá techniky vrstvení a vymývání, která se stává i metaforou jeho přemýšlení obrazem.
