Parazit naděje

Jan Boháč, Jan Bražina, Patricie Fexová, Jonáš Garaj, Martin Kallus, Pavla Malinová, Julie Petrůjová, Helena Ticháčková
Kurátorky: Ivana Hrončeková, Marika Kupková
Jak se současné umění vypořádává s tím, že může působit jako příliš marginální, že jeho kritiku a angažovanost politický systém spolehlivě absorbuje, že si každou revoltu nakonec někdo koupí a že se zdá jeho hlas v době válek a pravicového autoritářství příliš slabý? V reakci na naznačenou skepsi výstava představuje projevy (zdánlivého) eskapismu, které ale ignorují fikční světy, pop kulturní koktejly nebo neoruralitu, ale obracejí se ke každodennosti. K tomu, co je tady a teď a prozatím. Výrazným bodem na horizontu této eskapistické krajiny zůstává „naděje”. Ta je stejně tak konejšivou vírou jako potenciální hrozbou, protože poutá a uvězňuje a protože účinkuje jako nástroj sebeklamu i sebezničení. Něco tak zářivého a konejšivého jako je naděje se tak v důsledku stává parazitem. Leny Andersson to ve svém románu Wilful Disregard (v češtině nedávno vydané pod titulem Svévole) pojmenovává krutě, ale přesně: „Když je parazit naděje odebrán ze svého nositele, nositel buď zemře, nebo se osvobodí.” Naděje se v tomto románu upíná k lásce, což v našem případě můžeme vztáhnout i na k umění v jeho společensko transformační roli. Když se vzdáme naděje po úspěšném naplnění této role, neznamená to, ji nebudeme chtít formulovat a nárokovat nanovo.