Galerie Kaple představuje výstavu polského multidisciplinárního umělce *Paula Vocy (1977), který pro výstavu v Galerii Kaple vytvořil celek pracující s motivy moře, proměny materiálu, světla, obrazu a lidského vnímání.
„Výstava Paula Vocy obrací pozornost k tomu, co obvykle zůstává neviditelné: k rozkladu, pomíjivosti a skrytým vlastnostem hmoty. Moře se zde stává zrcadlem kolektivního těla a zdánlivě bezvýznamné pozůstatky jsou využity jako metafora ekologických procesů, které ovlivňují rozsáhlé vodní plochy – eutrofizaci, úbytek kyslíku i dlouhodobý zápas o návrat k rovnováze.
Výstava není doslovným ‚čištěním‘. Vytváří situaci, v níž lze zakoušet dočasnost očištění, nahlížet pod povrch a vnímat cykly a zpoždění. Purifikace zde není vykoupením, ale vytrvalostí a kontinuitou. Je časově podmíněným stavem – prodlouženým, nedokončeným a vrstevnatým. Čekání obsažené v názvu proto neodkazuje k rozuzlení, ale k horizontu, který se vzdaluje: k hranici, jež zůstává stále někde jinde.
Výstava je koncipována do tří dějství. První, videoprojekce v hlavním prostoru kaple, sestupuje ze stropu až k podlaze a funguje jako prolog, práh očekávání. Obraz se zde snáší dolů jako stín času a uvádí diváka do procesu ponoření. Druhá část, světelná instalace v mezipatře, vytváří mezizónu mezi světlem a tmou – okamžik zaváhání, kdy čekání nevede k rozuzlení, ale k dalšímu znejasnění. Ve spodní úrovni galerie se objevují fotografie ve světelných boxech společně s videoprojekcemi. Fragmenty ‚horizontů‘ zde působí jako plovoucí zbytky v temnotě, jako stopy obrazů zavěšené ve stavu pozastavené animace.
Kaskádovitá struktura galerie může evokovat sestup do hlubin moře, skutečným tématem však zůstávají spíše hlubiny vědomí. ‚Čistý horizont‘ zůstává příslibem – nedosažitelným, a přesto nezbytným pro náš pohyb. Výstava se tak stává méně příběhem o rozuzlení a více způsobem, jak obývat prodlevu: zkoumat hranice vlastní pozornosti, překonávat pohodlí a rozpoznávat to, co se obvykle nachází mimo naše vnímání.“ – z textu kurátorky Viktorie Kozioł
Výstava je členěna do tří částí, které návštěvníka postupně vedou jednotlivými úrovněmi galerie. Video v hlavním prostoru, světelná instalace v mezipatře a fotografie ve světelných boxech doplněné projekcemi vytvářejí proměnlivou situaci na hranici mezi obrazem, objektem a světlem. Výstava nespoléhá na jeden pohled či sdělení. Její význam se postupně odkrývá během pohybu galerií – mezi světlem a tmou, obrazem a hmotou, viditelným a skrytým.
