Výstava laureátek Ceny Jindřicha Chalupeckého 2026

V roce 2026 hostí PLATO opět výstavu laureátek Ceny Jindřicha Chalupeckého. Porota v 37. ročníku ocenila dvě umělkyně a jeden umělecký kolektiv: Yuliyi Bokhan, Terezu Kalousovou a Kolektiv Prádelna. Prestižní ocenění je určeno etablujícím se vizuálním umělkyním a umělcům, kteří žijí nebo působí v České republice, a jejichž uměleckou tvorbu vnímá mezinárodní porota jako mimořádnou. Dílo Yuliye Bokhan slovy poroty nabízí silné vhledy do existenciálních témat, jako jsou sociální vykořenění a úzkost, zároveň si její díla zachovávají půvab nevyřčeného a působivě propojují odkazy z celé historie malířství. V případě Terezy Kalousové porota vyzdvihla, jak ve své tvorbě vynalézavě spojuje objektovou tvorbu, architektonické myšlení a videoinstalace. Ústředním motivem její tvorby je deformace – těla, vnímání času a pohybu v postinternetové realitě. Porota ocenila dlouhodobou a soustavnou práci Kolektivu Prádelna v oblasti sociálně angažovaných témat – jejich dílo se zabývá zkušenostmi s vyloučením, marginalizací a chudobou prostřednictvím jedinečného uměleckého vyjádření. Prezentaci doplňuje výstava zahraniční hostky, švýcarské umělkyně Sophie Jung, která vytváří sochařské asambláže z nalezených objektů a v PLATO představí průřez svou tvorbou posledních let. Oceněné (1998), běloruská umělkyně žijící a působící v České republice, se ve své tvorbě soustředí na práci s prostorem a na způsoby, jak vybudovat místa, kde může každý na základě prezentovaných obrazů, zvuků, a jejich vzájemné interakce nalézt cestu k ukrytým obsahům. Pomocí malby, koláže, videa a zvuku vytváří multimediální díla, která mohou působit jak intenzivně a expresivně, tak jemně a citlivě. Kombinuje v nich odkazy na duchovní a historické motivy s osobní, existenciální a psychologickou reflexí. Zajímá ji napětí mezi vnější a vnitřní realitou, mezi jednotlivcem a druhými lidmi i mezi různými vrstvami vlastního prožívání. Yuliya Bokhan se zaměřuje na momenty, ve kterých dochází k neporozumění, rozporům a pocitu nemožnosti skutečného setkání. Skrze tato témata se dotýká současných otázek mezilidských – i nelidských – vztahů a hledání upřímnosti vůči sobě samé i světu. (1998), vizuální umělkyně a architektka působící mezi Prahou a Amsterdamem, pracuje s různými médii: s videem, sochou, instalací a textem. Zabývá se úvahami o tom, jak digitální technologie a současné ekonomické a politické systémy ovlivňují naše vnímání vlastního těla, času a prostoru. Zajímají ji mezní situace, kdy zaběhlé formy a systémy nemohou plynule pokračovat, ale ani se úplně rozpadnout. Soustředí se na to, jak se v takových momentech snažíme zorientovat a co se děje s lidským tělem, s blízkostí a s jazykem, který někdy přestává fungovat. Ve své práci vychází z osobní zkušenosti, kterou využívá jako nástroj k uchopení širších společenských a systémových souvislostí. je skupina žen, které se spojily s cílem narušovat stereotypy a předsudky vůči lidem bez domova. Prostřednictvím textů, kreseb, filmů a živých akcí upozorňují na realitu sociálního vyloučení a pocit nepatřičnosti ve veřejném prosto