Komunální televize

Svět se zvláštním způsobem tříští na mnoho nespojitých fragmentů. Nacházení toho, co je společné, je v době dominujícího individualismu stále složitější. Zdá se, že v časech, kdy spolu komunikujeme jako „uživatelé“, není jasné, komu nebo čemu onen individualismus vlastně slouží. Můžeme si v takové situaci představit politiku, která popsaný pohyb narušuje nebo se ho pokouší zvrátit?
…
Výstava představuje a popisuje možnosti kolektivní akce. Název Komunální televize byl zvolen jako metafora, pokus o projekci kolektivní imaginace do srozumitelného hesla.
Komunální televize je protipólem centralizované masové komunikace, která byla kdysi založena na frontálních a hierarchických principech, dnes je spíše decentralizovaná a hyperindividualistická. Komunální televize představuje něco konkrétního, zájmy a obsahy, které mají své vlastní mluvčí a dialogickou strukturu. Je to také odkaz na umělecké postupy na výstavě prezentovaného filmu La Commune (Paris, 1871), kde právě „televizní zpravodajství“ rámuje události Pařížské komuny v roce 1871. Nedávno zesnulý Peter Watkins ve svém díle teoreticky reflektoval a rozvinul filmové techniky, jak odhalovat povahu masových médií a jejich vliv na společnost a politiku. Tvrdil, že „každý muž, žena i dítě má základní právo na alternativní formy nenásilných, nekomerčních, nehierarchických masových nebo lokálních audiovizuálních médií“. A pokud si to přejí, měli by mít právo takové médium vytvářet. Byl přesvědčený, že komunikace znamená oboustranný proces sdílení a dialogu mezi stranami a že by takto měla fungovat i tzv. masová komunikace. Jako by mu vývoj v posledních letech dával za pravdu, skoro každý má dnes možnost vytvářet a sdílet svůj vlastní obsah. Ale vzájemná komunikace se tím stala komplikovanější a možnost společného politického sdílení skoro nemožná. Stále se totiž jedná o stejný typ manipulace a propagandy jako před digitální érou, jen v jiných, spletitějších podmínkách. V době monopolizace komunikačních kanálů, expanze algoritmických platforem a zpoplatnění jejich uživatelů zní skoro jako vtip mluvit v rámci nich samotných o politickém jednání.
…
Je nezvyklé v galerii prezentovat hraný film, který byl původně určen pro kina a televizi. Možná jen zdánlivě: výstavní prostředí nabízí jiný typ diváckého soustředění a na rozdíl od kina, ve kterém návštěvník sedí a kontempluje sám v davu, mohou v galerii diváci volně procházet, diskutovat nebo přímo interagovat s uměleckými díly. Prostředí je bližší živému televiznímu studiu nebo klubovně než kinu. Vhodné prostředí pro nové čtení zásadního filmu světové kinematografie.
…
Ve druhé části výstavy, v práci Anchana/Anny Daučíkové nazvané Metabolismus zrcadlení, se otevírá nezvyklá aktualizace Watkinsova filmu. Nezvyklost je průvodním jevem i tvorby umělkyně. Její umělecký přístup by se dal popsat jako dialogický protipohyb. Ona sama, vždy osobně, v nějakém protipohybu, zrcadlení. Z jejího kurikula by se dalo namátkou vybrat několik příkladů, které o tom svědčí. Třeba přestěhování se do Sovětského svazu na konci socialistické éry v osmdesátých letech. Praxe ma